pondělí 17. listopadu 2014

Podzim - budka po týdnu

A abych nezapomněla, tak přidám nějaké podzimní fotky ze stejného místa po týdnu od minulého focení, jo.... zima se už blíží kvapem, listí je už skoro spadané, ale budka pod naším stromem stále stojí :-)

Podzim - budka

Vidím, že jsem dlouho nic nepřidávala, není to tím, že by se nic nedělo, ale tím, že ten čas tak letí, že mi to nepřišlo až tak dlouho, co jsem psala o své poslední výstavě v Sušici. A ono je to už přes dva měsíce. Tak o čem to bude dneska? O podzimu..... mám tohle období docela ráda, i když zrovna upršené plískanice nemusím, ale chápu, že i pršet někdy musí :-). A tak asi jako většina z nás mám ráda, když se začne vybarvovat listí do nejrůznějších barev, od zelené, přes žlutou a červenou až do hněda. Letos jsem udělala pár fotek přímo před naším domem a to proto, že kde se vzala, tu se vzala.... budka. Dřevěná budka pod stromem tam stojí asi měsíc, netuším, kdo a proč ji tam dal, ale líbí se mi na ni každý den cestou do práce koukat, na velkém pražském sídlišti je to ojedinělý úkaz. A jak začalo padal listí, budka tam stojí jakoby byla připravená ubytovat nějakého nájemníka na zimní spánek. Tak uvidíme..... třeba ji někdo využije.

středa 20. srpna 2014

Druhá návštěva mé výstavy v Sušici

Další návštěvu mé výstavy jsem absolvovala v sobotu 2. 8. 2014. Jela jsem s Tamarou z Mexika a měly jsme se tam potkat s našimi budějovickými přáteli Lenkou a Michalem, majiteli internetového obchodu s panenkami. V galerii můžete vidět, že jsme se na výstavě zabavili :-), hlavně Tamča.... no a po výstavě, pamatujíc minulé zkušenosti z hotelu jsme se šli najíst úplně někam jinam. Hned na náměstí v průjezdu byla taková obyčejná restaurace U Vokyho, byla to dobrá volba, chutnalo nám a všechno bylo dovařené i dopečené, ceny mírné. S Lenkou a s Davidem jsme se svezly do Písku, vzali nás při zpáteční cestě do Budějovic, a my jsme věděly, že nám z Písku jede do večera několik spojů, víc, než ze Sušice, tak nebude problém..... Už ráno mi Tamča říkala, že jí ujel spoj před nosem a že to není nejlepší znamení, ale zatím se nic nedělo, tak jsme si hezky vykračovaly Pískem, trochu složitěji, přes sídliště, fakt tam vedla cedule centrum :-) asi ji pootočil nějaký vtipálek :-) nakonec jsme se dostaly do historického centra. Celou cestu jsme fotily, Tamča s sebou vždycky bere nějakou panenku, já jsem nelenila a vzala taky jednu, a tak jsme chodily městem, v ruce panenky, sem tam jsme je někam posadily, vyfotily a šly jsme dál. Samozřejmě, že jsme došly i ke kamenému mostu, uvidíte tam sochy z písku, už jsem je jednou letos ukazovala a to když jsme jeli přes Písek do Benátek, to byly čerstvé, po skoro 3 měsících byly docela zachovalé, jen pár detailů se už rozsypalo, ale na to, že jsou pod širým nebem, prší na ně, tak mě jejich velmi zachovalý stav překvapil. Příjemné strávené odpoledne jsme završily posezením v hospůdce, kde jsme si daly večeři a přečkaly průtrž mračen, koukly na hodinky a hele, je skoro 6, jdeme na nádraží, v půl sedmé nám jede autobus. Copak autobus jel, ale byl plný, no jasně, bylo to Student Agency a ten, když je plný, tak už lidi nebere, nějaký stání nepřichází v úvahu. Ale tak pojede další, ne? Jel i další a byl plný :-) trochu nám ztuhnul úsměv na tváři a jak nám zjistila stewardka, i další dva spoje byly vyprodané. A tak jsme honem letěly na vlakové nádraží, něco musí určitě ještě jet. Velice hodná paní za okýnkem nám prohledala co se dalo, ale jiná odpověď, než ta, že poslední spoj odjel 10 minut před námi (Tamči prokletí dne) a to měl ještě zpoždění, z ní nevypadla. Co to znamenalo? Že v sobotu večer se už z Písku do Prahy nedostaneme. A teď začalo to pravé dobrodružství, co budeme dělat? Už jsem si cestou obhlížela lavičky v parku, ale usoudila jsem, že na to jsem už stará... Tamča navrhla stopování, to se zase bojím a taky jsem na to už stará ... trošku jsme propadly beznaději, ale nikdy není nic bez řešení, že? Tak jsme žhavily telefony, abychom se z téhle situace dostaly, ale nic se nedařilo. Nezbylo, než se obrátit na naše celodenní průvodce z Budějovic a zkusit to u nich, kdyby i to selhalo, tak čapnout kreditku a najít hotel na přespání (rada mého manžela, která mě uklidnila, protože by to bylo řešení naší situace, pokud by tedy nebylo obsazeno). Lenka s Davidem asi koukali, že jim zase voláme a ještě víc koukali, že potřebujeme přespat. Dopadlo to tak, že pro nás do Písku přijel jejich tatínek, odvezl nás na půl cesty do jeho domu, kde bylo připravené spaní, z Budějovic přijela Lenka s Davidem a nakonec jsme strávili moc hezký, povídací večer u nich doma.... kdybychom si tohle chtěli domluvit předem, neexistuje, že by se to povedlo. Ráno nás hodili autem do Budějovic, ještě jsme si stihly vyfotit jejich krásné historické náměstí a hurá do vlaku, Student Agency měl tentokrát smůlu :-). Vlak byl narvanej lidma, trampama, vodákama, cyklistama, ještě, že jsme tam byly o 20 minut dřív, jinak se do té Prahy zase nedostaneme. Tak co myslíte, měla bych ještě jednou jet na svojí výstavu? Neeeeeeee, už neeeee.... myslím, že jsem si tímto vybrala veškerý arzenál náhodných příhod a karastrof na několik let dopředu. Nebylo mi dobře v takovéhle situaci, ale po čase to už člověk vnímá jako prima příhodu z cestování a se smíchem ji dává k dobru ve společnosti přátel, však to znáte.... tak hlavně, že jsme to všechno ve zdraví přežili, všichni :-D. 

neděle 17. srpna 2014

První návštěva mé výstavy v Sušici

Od 24. 6. do 22. 8. 2014 se koná výstava mých panenek a dalšího tvoření v Muzeu Šumavy v Sušici na náměstí. A bývá dobrým zvykem, že v průběhu výstavy se tam několikrát objevím s kamarádkami, panenkářkami, kolegyněmi... letos 2x, původně jsem to nechtěla zapisovat, ale oba výlety byly spojeny s nezapomenutelnými zážitky :-), musím se tedy o ně s vámi podělit. Jsou přesně toho typu - to nevymyslíš :-D
První návštěva se konala 12. 7. a byla jsem domluvená se svými přáteli, Blankou a Vaškem, že se ráno sejdeme v muzeu a pak budeme pokračovat malým výletem po Šumavě, když už jsme tam. Naplánování jsem nechala na nich, znají to tam možná líp, než já, takže jsem se nechala vést. Právě v ten den bylo 140. výročí hasičského sboru v Sušici, takže jsme ještě poběhali po náměstí a nafotili pár fotek historických i současných hasičských vozidel. Na oběd jsme si došli do hotelu Gabreta, je blízko náměstí, víc jsme hledat nechtěli a restaurace vypadala moc hezky. Snesli tam i trampíky, jako jsme byli my (ne moc, ale přece jen v turistickém) a tak jsme poobědvali. Bohužel jsme si s Blankou daly rybu, místní, z pstruhárny Annín, jmenovala se siven americký. Je to pstruhovitá ryba a kdyby byla pořádně upečená, tak by nám to asi nezkazilo dojem z hotelu, ale vracely jsme ji obě k dopečení, byla u páteře ještě růžová a syrová :-(. A celkově siven nebyl nic výjimečného, něco jako pstruh, ale horší. Vašek měl zvěřinu, ta byla prý v pořádku. Po obědě jsme zkonstatovali, že je nejvyšší čas vyrazit do hor, před námi byl asi 12ti kilometrový úsek a rezervace v další hospůdce byla na pátou hodinu odpolední. Musím přiznat, že jak nejsem velký turista, tak jsem se opravdu připravila, hlavně boty, abych neměla problémy v terénu a nezdržovala ty zkušenější....Vyjdeme z restaurace, potřebovala jsem si koupit vodu na ten sportovní výkon a na náměstí nebylo nic otevřeno. No jo, my Pražáci jsme zvyklí na stále otevřené obchody kdekoli a tady nic a další byly daleko. Ale uviděla jsem cukrárnu, tam se přece taky dá koupit voda, nebo alespoň limonáda. A nejen to, rozrazili jsme dveře cukrárny a skončili u stolečku se zmrzlinou, cheese cakem a bombardinem :-), další hoďka v tahu :-). Už tady jsme uvažovali, že okruh nebude mít 12 km, ale jen 6, tak co, zdrželi jsme se, tak uděláme jen ten menší, vždyť se z toho nestřílí..... a ačkoli jsem se zpočátku obávala naplánované túry, jejich sportovní nasazení mi bylo čím dál tím sympatičtější :-). Do Petrovic jsme dorazili před 1 hodinou, zaparkovali u hospody (kde byla ta rezervace), přezuli se a vyrazili do kopců. Obejdeme hospodu a Vašek povídá.... hele, to je vlastně poslední příležitost, abych si dal pivo, pak zase budu řídit :-), okamžitě jsme se stočili doleva a už jsme seděli před hospodou na lavičkách a popíjeli pivko. Vašek si dokonce zdřímnul na lehátku, my jsme s Blankou motaly u stolu korálkové šperky a tak po hodině a půl jsme Vaška probudily a konečně vyrazily do kopců. Že to už nebude ani těch 6 kilometrů, to jsme věděli všichni, protože bylo půl čtvrté a do 5 nebylo moc času. Obešli jsme proto Petrovice hezky po vrstevnici, probrodili se mokrou loukou, přelezli kopřivami zarostlý potok a konečně jsme se zase dostali nazpět přes Petrovice k hospodě ve Vojeticích. A teď jsem u toho hlavního, hospoda se jmenovala U Štěpána a byla prý kdysi v pořadu pana Polreicha - Ano, šéfe! Restaurace si pěstuje na svojí biofarmě masný skot plemene Charolais a má i svojí zeleninovou a bylinkovou zahradu. A z hovězího dělají výborné steaky a burgery, dá se u nich i ubytovat a pěstovat tzv. agroturistiku s výlety do okolí a s výbornou kuchyní. Prozatím s nimi měli mí známí dobré zkušenosti, ale to mělo přestat :-). První objednávka zněla tatarský biftek jako předkrm, po půlhodině se přiznali, že na nás zapomněli. Inu.... stane se, hlavně že si vzpomněli. Snědli jsme tatarák, který jsme si sami zamíchali jako obvykle a ne a ne se dostat k té známé chuti (dělám to poměrně často), tak jsme usoudili, že to bude tím speciálním plemenem, že jíme po letech bio maso a ne nějaké to hovězí z krámu :-), tak už jsme zapomněli, jak to chutná. Vašek si chtěl původně dát steaka, ale bohužel jsme od oběda dostatečně nevyhládli, takže jsme všichni hledali jen něco malého na večeři, protože velkou porci bychom nesnědli a ceny tady nejsou nejmenší. Já zvolila domácí paštiku s brusinkami, Blanka salát z mladých lístků s kozím sýrem, řepným pyré a s popelem z pórku (kdo tyhle názvy vymýšlí????) a Vašek si dal burgera dle denní nabídky. A pak jsme zase čekali...... a čekali...... a čekali...... asi jsme byli v nějakém mrtvém úhlu, mají ho auta, mají ho kamerové systémy, proč by ho nemohla mít restaurace, že? Po dalších asi 45 minutách jsme se ozvali a světe div se, my nevzdělanci nevěděli, že oni čekali, až dojíme ten předkrm (snězený byl 40 minut) a pak se hned pustili do výroby salátu (zamíchat cosi dohromady, cca 5 minut), paštiky (byla hotová předem, jinak to nejde) a burgeru, který opravdu potřebuje velkou přípravu, aby byl dokonalý (pochybuju, že 40 minut, to by byl na uhel)..... no, shrnu to.... zapomněli na nás podruhé :-), ale to už nepřiznali. Už jsme byli docela naštvaní, ale konečně to přinesli. Salát byl dobrý, burger taky, ale nic vyjímečného za 275,- Kč, a paštika? Ta byla dobrá a bylo jí dost, zase chybělo pečivo, dostala jsem k tomu 2 plátky nějaké veky (potřebovala bych jich asi 6, abych všechnu paštiku na ně namazala) a jako třešnička na dortu - neměla jsem jako přílohu brusinky, ale meruňkové čatní. Copak o to, bylo dobré, ale myslíte si, že restaurace, která si za tohle dá zaplatit 8 stovek by měla dělat takovéhle chyby? Už nebyla síla to reklamovat, dojedli jsme a velice otráveně jsme restauraci opustili. O to víc to mrzelo Vaška, který s ní měl doposud jen dobré zkušenosti a když mi ji chtěl ukázat, tak to dopadlo takhle. Ale co, je to jen restaurace.... stanou se horší věci. Abych jim alespoň trochu spravila chuť, zastavili jsme se v Hrádku u Sušice (moje rodiště), kde jsme se podívali po nově zrekonstruovaném zámku, jeho parku, restauraci a zkonstatovali, že tam jsme měli jít na večeři, znám osobně a zatím to tam bylo vždy v pohodě, ale to Vašek říkal taky o Štěpánovi :-D. V pořádku jsme dojeli do Prahy, otevřela jsem dveře od našeho bytu a na stole leželo asi 20 litrů bílého rybízu a 5 litrů višní.... :-D a druhý den mi Blanka dovezla ještě mísu červeného rybízu.... zvládla jsem to, višně už se válí v rumu, z bílého rybízu je výborná marmeláda na slepování vánočního cukroví a červený je zatím v mrazáku, třeba na koláč. Tak, to byla první návštěva mé výstavy a zážitků mám na rozdávání, to jsem netušila, že ani druhá nebude zcela standardní.