Značky

Minulý týden jsem byla na Slovensku a když tam občas pobývám, tak touto ulicí chodím docela často, ale teprve teď jsem si všimla téhle dopravní značky:

Třeba tam kdysi nebývala, nebo bývala, ale až tentokrát mi padla do oka. Copak se asi děje v téhle ulici Velkého Krtíše vždy v úterý, že tam můžou na 3 hodiny autobusy, traktory a náklaďáky jezdit? Značka sama o sobě zvláštní není, je to normální zákaz vjezdu pro vybraná vozidla, ale proč je tam určitá doba, kdy je tam vjezd povolený? Nevím, ale třeba to někdy zjistím, je to ulice s rodinnými domky, žádný obchod, parkoviště.... důvod pro zákaz vjezdu bych viděla, pro povolení na chvíli a zrovna v úterý...???
A když už jsem u značek, tak vím, že ve světě je spousta zvláštních značek, které u nás nejsou, tak jsem se rozhlédla u nás a ejhle, něco by se našlo. V Březnici mají značku, která zakazuje sáňkování. Ve městě je jedna ulice, která má mírný svah a v se zimě neudržuje a proto je tam při sněhu a náledí zákaz vjezdu. Ale v tu chvíli je to ideální místo pro sáňkaře, kteří silnici ujezdí tak, že se po ní ani nedá chodit. A tak tam místní instalovali tuhle značku:

A nedaleko od Březnice, v obci Obděnice zase byla umístěna značka varující před opilci. Asi tam už není, policii se to nelíbilo, ale všem místním to připadalo jako dobrý nápad, když se může na silnici varovat před zvířaty, lesní zvěří nebo cyklisty, proč by se neměli ochránit opilci, kteří se potácí z restaurace domů :-)

A něco ze světa, i u nás by se taková značka uplatnila.

Hrnce, hrnky, hrníčky...

4. - 5. 5. 2013 se v Berouně na náměstí konají Hrnčířské a řemeslné trhy. Vím o nich už dlouho, ale teprve včera jsem na nich byla poprvé.

Hrnky, kam se podíváte, malé, velké, kulaté, hranaté, jakékoli. A k tomu spousta další keramiky, ať už užitné nebo jen na ozdobu. Já jsem v keramice spíš klasik, takže jednoduchý, baculatý, kytičkami ozdobený hrníček, je pro mě to pravé, to se mi líbí nejvíc. Ale co člověk, to názor, nejlepší je se tam vydat osobně.
Na jarních jsou i řemesla, pletly se tam košíky, brousilo a vyfukovalo se sklo, k vidění byly i postavičky ze slámy, originální šperky, plstěné klobouky nebo cínoví panáčci. K trhům neodmyslitelně patří jídlo, od gulášovky, přes rybu až po tradiční bramborové placky s masem, na spodním konci vyhrávala lidová muzika a nakonec se i počasí umoudřilo a odpoledne zasvítilo sluníčko.

Sněží, sněží, to je krása....

Sněží, sněží, to je krása,
sníh mě chladí do tváře,
na pole už také střásá
krajkované polštáře.
Stráň je jako ze smetany,
chaloupky jak od mouky,
sníh se sype na vše strany,
smrkům krášlí klobouky.

Když už je i naše hlavní silnice, po které jezdí spoustu aut a autobusů, bílá, znamená to, že sněží opravdu hodně. Na Prahu je to nezvyklý pohled, protože se tady sníh moc dlouho neudrží, ale když se sype už třetí den, tak není divu, že i my, na sídlištích, zažíváme ten pohled na bílé čepice sněhu všude kolem nás. Tenhle okamžik zimy mám nejraději, všechno je tak jakoby tiché, čisté, sváteční.... alespoň na chvíli. A vždy mi to připomene moje dětství, protože tenkrát ještě zimy bývaly opravdové, s hromadami sněhu, mrazem, s uhelnými prázdninami, se závějemi na kolejích, takže jsme se nedostali do školy :-)). Tak hurá pro sáňky a pro lyže, aťsi té bílé nádhery užijete, než přijde obleva.

Po půl roce

Už dlouho jsem nepsala nic o mém hubnutí, takže se jdu pochlubit, jak jsem na tom. Ono tedy není s čím se chlubit, jelikož jsem na tom pořád stejně. Zjistila jsem, že přes zimu je pro mě absolutně nemožné hubnout. Protože je zima, tak piju méně vody, nemám na ni chuť, na čaj moc nejsem, takže tady bych si dala černý puntík. Dodržuji stále rozložení jídel přes den, ale u složení sem tam ulítnu, musím říct, že vědomě. A období před Vánoci mi taky zasáhlo do jídelníčku, neustále jsem se s někým potkávala, jasně, že většinou v hospodě, tak to se pak musí někde projevit. S jídlem jsem ale tolik nehřešila, jako spíš s alkoholem, v hospodě zkrátka vodu nepiju :-)).
Ale není to tak hrozné, váha sice kapánek poskočila nahoru, ale bylo to jen 2-3 kila, jakmile jsem to zjistila, tak jsem se zase trošku ohlídala, aby to nevzalo špatný konec a nevrátila jsem se na původní váhu, to bych opravdu nerada. Když jsem vám ukázala fotku před hubnutím, měla bych ukázat i tu po první části hubnutí, první je ze září 2012 a druhá z ledna 2013.

A jaká bude ta druhá část hubnutí? Můj cíl byl 65 kg, což k mojí výšce 158 cm asi ještě ne ideální poměr, ale já už jsem starší dáma a nepotřebuji být vysloveně hubená, při 65 kilech jsem se před lety cítila dobře a to mi bude stačit. A sice je zima ještě stále v plném proudu, ale já už cítím chuť se pustit do dalšího boje, tak mi držte palce, ať i těch posledních 7 kilo dám dolů.

Na věži

Včera jsem měla příležitost se dostat na Žižkovskou věž na oběd, věž je zrenovovaná a když už je člověk na věži, tak se tam i fotí. Nebylo toho moc na focení, bylo zataženo, takže s bídou byl vidět Pražský hrad a dál už vůbec ne. Ale to nevadilo, my přišli kvůli jídlu. Restaurace Oblaca je ve výšce 66 metrů, je tudíž nejníže ze všech atrakcí, nad ní (70 metrů) je One room hotel, hotel s jedním pokojem a ve výšce 93 metrů je observatoř, kam směřují kroky většiny návštěvníků. Byla jsem zvědavá jak na nově zařízenou restauraci (kdysi jsem tam už byla na obědě), tak na jídlo a ve neposlední řadě i na vyhlídku. Foťák nosím každý den s sebou, ale jen takový ten cestovní, na příležitostný snímek, škoda, že jsem si tentokrát nedala do kabelky ten lepší, určitě bych měla spoustu krásných fotek, takže se ledaccos nepovedlo. Ale už k tomu jídlu a k restauraci.

Tak jak vidíte, výhled opravdu nic moc, bylo to 15. 1. ve 12,00. Restaurace je zajímavá, má takový stupínek uprostřed, tam jsme měli tabuli, a okolo stěn, o stupeň níž, byl zbytek stolů. Bylo tam docela dost hostů, což mě překvapilo, jelikož restaurace rozhodně nepatří mezi ty levné. Toalety jsou o patro výš, jde se k nim po točitých schodech a na každém schodu je vyobrazena vyhlídková věž v různých městech v celém světě a kolik km je vzdálená od té žižkovské.

Samozřejmě jsme začínali předkrmem, nefotila jsem talíř každému z účastníků, takže jen pro představu, já si dala sashimi (něco jako sushi, syrový tuňák v omáčce, bez rýže, se zeleninkou, jejíž původ jsem bohužel neurčila, to uprostřed nahoře byla nastrouhaná ředkvička s feferonkou, to zelené nevím).

Anebo si někdo dal mozzarelu z buvolího mléka s rajčaty, carpaccio z hovězího masa nebo osmažené krevetky.

A pak jsem si dala jelení steak s houbovým kubou a kolegyni jsem vyfotila řádný, hovězí steak, středně propečený, no jasně, už začala s konzumací, když nás to napadlo vyfotit.

A sladká tečka nakonec. Malinový sorbet, zalitý růžovým šampaňským, byla to francouzská značka Moet Chandon Brut, ale po celou dobu se podávalo bílé šampaňské Moet Chandon Nectar Imperial, které mělo mírně ovocnou chuť a velice dobře ho doplňovaly maliny, lépe než obvyklé jahody. Někdo si dal jako sladkou tečku klasický dortík, jiný zase čokoládovou kouli se zmrzlinou....

A trochu umění nakonec, ptáci byli jako dekorace všude, takže nějaký ten snímek s nimi a modré osvětlení pod stropem udělalo moc hezký efekt na skleničkách, podívejte.

A je po Vánocích...

Nevím, jak vám, ale nám ty Vánoce vždycky tak nějak uletí.... ani nevíme jak a jsou pryč. Naštěstí nejsem vyznavačka šíleného nakupování, lítání po obchodních centrech (letos v předvánočním čase jsem nebyla ani v jednom), přehánění to s vařením, přejídání se..... zkrátka, všechno mám ráda přiměřeně. A tak vím, že se to stejně nikdy všechno nesní a jelikož my se doma neumíme přejídat, najíme se normálně, jak máme hlad, tak potom není potřeba toho uvařit tuny. Takže čas vánoční pro mě znamená opravdu docela klídek, žádný stres, těším se na pohádky, u toho si hezky usmažím řízky, udělám jednohubky a salát a užívám si dnů volna s rodinou. Anebo jako letos - chřipky :-).

 Letošní stromeček byl červený. Jak myslíte, že je velký? Je malinký, jen 30 cm, půjčuji si ho od panenek :-) a to proto, že se nám pořádný, velký stromek nechce stavět, to víte, jak děti odrostou..... ale nebude to trvat dlouho, jen co povyroste vnučka, bude už zase řádný strom na svém místě.

Řízky a salát, jasná klasika, bohužel jsou to řízky kuřecí, kluci nějak rybu nemusí. A já si jí sama pro sebe tady nedělám, ryby jinak jím docela často, ale mám raději jiné, než kapra, takže i já se přikloním ke klasickému řízku. Když jsme byly malé děti, tak taťka nazdobil mísu se salátem takhle nějak a já to čas od času udělám taky. Je to takové malé zavzpomínání na dětství. Cukroví moc nedělám, jsme spíše na maso než na sladké, ale čokoládové a kokosové kuličky si dáme rádi.

A nakonec horký nápoj, byť letošní Štědrý den byl nezvykle teplý. V Drážďanech na trzích se pilo nejen svařené víno, ale i vaječný punč. Moc nám chutnal, navíc právě mrzlo, takže něco teplého do žaludku se hodilo a tak kamarádka našla recept, který by mohl být on. Já jsem taky pohledala, něco málo doplnila a tady je: 

1/2 lahve vaječného koňaku, 1/4 litru sladkého bílého vína (Muskat Ottonel), 1/4 litru šťávy z pomeranče, 1 vanilkový cukr, já přidala ještě kousek celé skořice a 5 hřebíčků. Připravte si vodní lázeň, do ní dejte hrnec s vínem a pom. šťávou, přidejte van. cukr, skořici a hřebíčky, zamíchejte a nechte prohřát. Pak pomalu, s metličkou v ruce přimíchávejte vaječný koňak, no a míchejte až do konce, aby se nesrazil, komu se zdá málo sladké, přislaďte si, já přidala jen jednu lžičku cukru. Když už je to všechno horké, nalijte do hrnečku, udělejte čepici ze šlehačky, posypte skořicí a můžete konzumovat. Příště bych asi zvolila jiné víno, možná nějaký sladký tokaj, ten muškát byl výraznější, koření být nemuselo, ale nevadilo, pom. šťávu jsem poctivě vymačkala, ale našla jsem recept i s pomerančovým džusem, takže na experimentování je ještě prostor, nicméně vaječný punč chutnal báječně a vypadal stejně jako v Drážďanech, no podívejte :-). 

Staré známky

Sérii starých pohlednic jsem nemohla ukončit jinak, než ukázkou jejich druhé, neméně zajímavé strany. Pohledy jsou už opravdu staré, takže rubové strany ponechám tak, jak jsou, jsou to jen přáníčka, ne žádné osobní dopisy, ale podívejte se, jak hezky lidi psali, myslím tím rukopis a pak nezapomeňte na známky v rohu, kohopak že to tam máme?

Poznáváme všichni, že? Pohlednice je z doby Velkoněmecké říše, kdy Čechy a Morava byly takovou autonomní součástí říše, oficiálně Protektorát Čechy a Morava. Tady ještě několikrát.

A tady už naši prezidenti, pěkně popořádku, jako první T. G. Masaryk, na druhém pohledu je na další známce generál Milan Rastislav Štefánik.

A druhý předválečný prezident Edvard Beneš.

A jelikož korespondence pokračovala i po válce, tak tady máme i Klementa Gottwalda.